Marta Kubišová: Po zpívání se mi určitě stýskat nebude

Marta Kubišová: Po zpívání se mi určitě stýskat nebude

Marta Kubišová, úžasná zpěvačka, ale také neuvěřitelný životní bojovník za svobodu naší země. Za nepodvolení se minulému režimu nesměla 20 let zpívat. Neuhnula. Nepodvolila se a po revoluci začala, jak ona sama říká svou druhou kariéru. Nyní se svou velkolepou a inspirující pěveckou kariérou rozloučí nadobro. Prostřednictvím agentury VDN Promo, která exkluzivně pořádá její rozlučkové turné Marta Naposledy zazpívá Marta skutečně naposledy.

Kdy a proč jste se rozhodla, že 1. listopadu 2017 ukončíte svou pěveckou kariéru?

Jak vznikl nápad na turné Marta Naposledy?

S Petrem Maláskem jsem spolupracovala ještě před příchodem do Divadla Ungelt. Po dobu 19 let mě doprovázel nejen Petr Malásek, ale i Karel Štolba. Vzhledem k tomu, že mám tedy dvě kapely, je na místě rozloučit se s oběma. A tak vzniklo, že s Karlem Štolbou se loučím v Ungeltu a s Petrem Maláskem na turné Marta Naposledy.

Jak se na turné těšíte?

Na turné se samozřejmě těším, ale mám trochu obavy z nepředvídatelných výkyvů počasí, které s kardiaky dost "cvičí".

Jeden z Vašich koncertů je v Lucerně, která je pro Vás symbolická...

Lucerna mě vlastně provázela v mé první i druhé pěvecké kariéře, proto je mi velice blízká.

Na koho ve Vaší pěvecké kariéře nejraději vzpomínáte? To nelze vyjmenovat. Těch skvělých a věrných přátel, kteří mě provázeli mojí pěveckou kariérou, bylo opravdu hodně. Ale jsou i "přátelé" na které ráda zapomenu!

fota Tomáš Padevět a Neoficiální i Oficiální stránky Marzy Kubišové

Bylo to někdy po mých 70. narozeninách, kdy jsem zjistila, že zpívání je vlastně sportovní výkon, který vyžaduje perfektní zdravotní stav. S různými zdravotními peripetiemi jsem se sice vyrovnávala celkem dobře a plynule, ale zdviženým božím prstem byl infarkt k mým 73. narozeninám.

Nebude Vám po zpívání smutno?

Po zpívání se mi určitě nebude stýskat. Mám to vyzkoušené... Za těch 20 let nuceného "hlasového klidu" se mi opravdu nezastesklo.

Na co nejraději ve své kariéře vzpomínáte?

Ráda vzpomínám na období první mé kariéry, kdy jsme pronikali do Evropy a poté také na období, které trvalo jen 15 měsíců a mám tím na mysli Golden Kids. Byla to docela legrace a koncertovali jsme prakticky obden.

Na jakém nejzajímavějším místě jste koncertovali?

My jsme projížděli Německo, byli jsme v Berlíně, několikrát byla Francie. Jezdila jsme také od Československého rozhlasu na Evropské dny rozhlasu, tam jsem si třeba zazpívala se samotným Kurtem Edelhagenem a velkým německým orchestrem. Pak jsem měla dvacet let pauzičku, abych vypiplala svou Kačenku a po revoluci jsem si zazpívala dokonce v Americe. Dvakrát to bylo v New Yorku a jednou ve Washigntonu. Bylo vždy s Petrem Maláskem, jeho ženou a Ungeltem. Bylo to moc fajn.